Často se říká, že když člověk něco tragického neprožije, tak nedokáže přesně pochopit, jak těžké je se s tímto okamžikem vyrovnat. Člověk poté začne koukat na mnoho věcí naprosto jinak, začne si vážit maličkostí, ale zároveň potřebuje pomoc druhých. Lhostejnost a nezájem je pak to nejhorší, co vás může postihnout. A věřte, že i malé vzpomenutí si dokáže být pro člověka pozitivním impulsem do dalšího žití. Ruský hokejový obránce VLADIMÍR KONSTANTINOV prožil ve chvílích největší sportovní radosti největší životní tragédii. Osobní. Ale lidé jemu blízcí mu dali víru. Dali to, co v té době nejvíc potřeboval, a stále potřebuje. V těchto dnech je to patnáct let, co se Konstantinovovi změnil život.
Kámen "Believe", který do skříňky Vl. Konstantinova vložil Slava Kozlovyoutube.com
Když si sem tam zajdete zaběhat, určitě víte, že máte dostatek příležitostí při týrání těla i nad lecčím přemýšlet. Nedávno jsem si uprostřed „xtého“ kolečka uvědomil, jak důležitá může být pro člověka víra. „Věřit“ je síla, která nás žene vpřed, pomáhá nám plnit naše sny, žít tak, jak si přejeme.
Nicméně v každém našem životě se najde chvíle, kdy jsme s vírou na dně a potřebujeme jiné, aby nám zase nastartovali motorek, zase nám ukázali cestu. Kdo totiž ztratí i poslední zbytky své víry, ten přestane „žít“. Bohužel je doba, kdy jsme k sobě lhostejní, často prosby o pomoc přehlížíme a pak jsme spoluviníky.
Nestalo se tak naštěstí v případě Vladimíra Konstantinova. Hokejovým fanouškům nejspíš toto jméno něco řekne, těm, co se o sport nezajímají, asi nic. To je ale teď druhořadé, o hokeji se bavit moc nebudeme. Vladimír Konstantinov se narodil 19. března roku 1969 v ruském, tehdy samozřejmě sovětském, Murmansku, tedy daleko na severu poblíž hranic s Finskem a Norskem.
Převážnou část kariéry si shrňme ve stručném odstavci. Konstantinov dostal to privilegium hrát za moskevské CSKA, což byla v tehdejší době výsada nejlepších sovětských hokejistů. V týmu vydržel až do roku 1991, pak se mu otevřela cesta přes oceán – a společně s kamarády Larionovem a Kozlovem zamířil do Detroitu. Tam se podařilo majitelům postupem času doplnit kádr i o zbývající dva spoluhráče z CSKA – Fetisova s Fjodorovem. Detroit i díky této silné enklávě a první zcela ruské formaci v historii NHL získal v sezóně 1996/1997 nejslavnější hokejovou klubovou trofej světa – Stanley Cup (viz foto vpravo, zdroj russkiyhockey.wordpress.com).
Paradoxně tento moment se stal klíčovým mezníkem kariéry Konstantinova. V dobrém, o šest dní později i ve zlém.
Osudný návrat ze soukromé párty
13. června 1997 následovala soukromá párty, ze které Vladimír Konstantinov, Vjačeslav Fetisov a masér Sergej Mňacakanov odjížděli společně jednou limuzínou. Její řidič dostal ovšem v průběhu jízdy mikrospánek, ani bleskový zásah trojčlenné posádky na zadních sedadlech, bohužel nepřipoutané, nedokázal zabránit katastrofě. Vozidlo sjelo ze silnice a narazilo do stromu. Fetisov vyvázl s lehkými zraněními, podstatně hůře dopadli Mňacakanov a Konstantinov. Oba skončili v komatu v nemocnici a panovala obava, že oba zranění se již nikdy na nohy nepostaví.
Plánované oslavy zisku Stanley Cupu ani pořádně nezačaly. Zpráva těžce zasáhla celý Detroit, ale pokud ostatní spoluhráče opustila radost ze zisku cenné trofeje, víra ve Vladimíra se Sergejem nikoliv. Vjačeslav Fetisov nechával přímo v nemocnici hrát svému kamarádovi hudbu, nejčastěji pak „We Are the Champions“ od kapely Queen. Pozadu nezůstal ani Igor Larionov, který denně docházel do nemocnice podpořit svého spoluhráče, pokaždé k němu promlouval rusky. Slava Kozlov pak donesl do spoluhráčovy skříňky kámen. Prostý kámen s jedním neobyčejným slůvkem: „Believe“. „Věřím“. Nášivka (viz obrázek vpravo, zdroj wikipedia.org) se stejným nápisem (v angličtině i ruštině) a s iniciály obou těžce zraněných se bleskově rozšířila po dresech hráčů, ale i fanoušků. A víra pak napsala jeden hokejový sen – „Vyhrajeme Stanley Cupu pro Sergeje s Vladimírem!“ To hokejisté Detroitu slíbili.
V té době již dávno bylo jasné, že Konstantinovova kariéra je u konce. Ruský zadák se z komatu probudil až po dlouhých pěti týdnech.
Takřka přesně rok po tragické události se v Detroitu zaplnila Joe Louis Aréna do posledního místa. 16. června 1998 zvedl nad hlavu kapitán Steve Yzerman pohár, který hráči Detroitu oběma těžce zraněným přislíbili získat. Yzerman jej nechal nad hlavou jen chvilku. V té době již totiž doprovázela dvojice Fetisov – Larionov Vladimíra Konstantinova, na invalidním vozíku, ovšem pozdravovaného bouřlivým potleskem všech lidí v hale. Pohár tehdy čekal jen na něj a na Sergeje. Konstantinovo jméno se nakonec ocitlo i na podstavci poháru, tam, kde se píší jména vítězů. Konstantinov v celé sezóně neodehrál jediné utkání, ale našel vítězství takové hodnoty, jakou žádný pohár nenahradí – VÍRU.
Nezapomněli...
Ani v dalších letech na něj v Detroitu nezapomněli. Jeho číslo „16“ nikdy nebylo oficiálně vyřazeno, tedy hráči týmu si jej mohli zvolit na dres. Nikdo tak ale nikdy neučinil. Ani Brett Hull, v době příchodu do Detroitu hvězda první světové kategorie, která vždy nosila stejné číslo. U Red Wings ustoupil, vzal si „sedmnáctku“.
Dojemný příběh duševní pomoci Konstantinovi, ale i Sergeji Mňacakanovovi, neskončil. Když se s kariérou loučil Steve Yzerman, Detroit si opět vzpomněl. A Vladimír Konstantinov ukázal, jak silná a důležitá pro něj byla víra všech. Invalidní vozík totiž tentokrát odložil, a před přihlížejícími se přišel pozdravit – po svých, jen s přispěním „chodítka“.
Příběh Vladimíra Konstantinova stále žije. Bývalý ruský obránce pobývá nedaleko Detroitu, je v nepřetržité zdravotnické péči, nicméně snaží se bojovat a věří, že jednou bude moci stát na svých nohou i bez „chodítka“.
„Nepotřebuji střílet góly. Potřebuji někoho, kdo začne přemýšlet o mně, kdo zapomene na střílení gólů.“
Vladimír Konstantinov
Rozlučka se Stevem Yzermanem
Příchod Vladimíra Konstantinova přibližně v čase 2:50.
