Když pes dostane průjem...

Je s podivem, jak jsou někteří lidi všímaví. V pondělí 19. července v pozdně odpoledních hodinách jsme přišli s přítelkyní domů a hned jsme vyrazili na procházku se svými pejsky. Menší Bonča (voříšek) se těší v poslední době docela dobrému zdraví, ačkoliv má již několik let problémy se srdíčkem. Bere však pravidelně prášky a dokonce pár kilo i shodila. S větší Frankee (flat coated retrívr) to bylo v posledních dnech trochu horší. Když dostane člověk průjem, tak holt je to nepříjemné, ale na ten záchod si dojde sám. Nebo spíš doběhne, aby to stihl. S pejskem je to horší. Naštěstí Frankee si vždycky kňourne, řekne. A naneštěstí má i pejsek potřebu v noci a sám prostě ven nevyběhne. Aspoň tedy ne u nás.

FrankeeTomáš Kelar

V pondělí ve tři ráno jsem začal psí průjem proklínat. Vzal jsem našeho kňourajícího maroda na vodítko a seběhl tři patra dolů. Samozřejmě hned po otevření venkovních dveří mi Frankee málem urvala ruku. Až mi ji bylo líto. Poletovala tam a zpět, až si nakonec našla svoje místo. Bylo na ní vidět, jak trpí. Pak jsem začal přemýšlet, jak vlastně tuto řídkou směs má člověk sbírat. Ačkoliv mi to zpočátku nebylo příjemné, psí exkrementy po těch našich dvou potvůrkách sbírám. Pravidelně, kdykoliv, pytlíky pořád u sebe.

Jenže na toto je pytlík jaksi nedostatečným inštrumentem. V noci jsem to s těžkým srdcem přešel, přece jen jsme stačili doběhnout bokem, do méně frekventovaných míst, spíše tam, kam člověk nemá důvod zajít. Během avizované pondělní podvečerní procházky to bylo horší. Na Frankee to samozřejmě zase přišlo. Čupla si bokem od chodníků a cestiček (tam prostě holky kakat nesmí a moc dobře to vědí) a s úlevou se zbavila svých bolestí. A zase, s pytlíkem po ruce, jsme šli s přítelkyní prověřit stav "věci". Bohužel, pořád řídké. Pytlík tedy zůstal uschován a ano, opustili jsme onen exkrement.

"Pytlíky nenosíme?" zeptala se nás bez pozdravu kolemjdoucí paní, přeměřujíc si nás přísným okem.
"Nosíme, ale bohužel, ten pejsek má průjem, to je pak těžký to zvedat," dodala přítelkyně.
"Hm, to je těžký," returnovala s výčitkou v hlase paní a koukala, jestli tedy něco podnikneme.
"No to je těžký. Pytlíky nosíme, ale prostě s průjmem nic neuděláme," dodala přítelkyně a dali jsme se na odchod.

Přesto jsem se cítil tak trochu vinen. Ale opravdu mě momentálně nenapadá způsob, jak v tomto případě po sobě uklízet. Pytlík pejskovi pod zadek nedáte, odstoupí si jinam. Jenže nakonec - jedna taková hromádka nikoho nikdy nezabila, pokud zůstane ležet zcela bokem od chodníčků a cest.

Když se podíváte všude kolem sebe, vidíte igelitové sáčky, papírky od čokolád, krabičky od cigaret, nedopalky a podobně. O pneumatikách v lese a dalších hrůzách už ani nemluvím. Je zajímavé, že lidem tento bordel „nevadí“. Zajímalo by mě, zda by ona paní reagovala na někoho, kdo by odhodil nedopalek na chodník. Či cokoliv jiného, nepřírodního. V případě "nepořádku" od Frankee zasáhne déšť, čas. Příroda si s tím poradí, po pár dnech nebude po průjmu Frankee ani stopy. Jezdíme často do přírody, do hor. I s pejsky. A divili byste se, co člověk najde v chráněných oblastech. A s čím si příroda opravdu poradit neumí.

Mimochodem se Frankee mění v rukou mé přítelkyně v canisterapeutického psa. Nikdy by neublížila ani mouše (narozdíl od Bončy, která mouchy doma zabíjí). Bohužel je to takový srabík, že se bojí i koček. Ale život bez ní si již nedokážeme představit. Potom se dá prominout, když jednou za uherský rok vstáváme ve tři ráno kvůli jejímu průjmu. Trpět ji nenecháme. A až někdo přijde s vynálezem, jak sbírat řídké exkrementy pejsků, tak sem s ním.

Frankee